SCÉNICKÝ FOLKLOR

Festivalový pořad věnovaný scénickému folkloru tentokrát pod názvem Mej milej se zdálo…připravili Šárka a Tomáš Jehličkovi. Autoři se nechali inspirovat nekonečným světem snů, iluzí, tedy vším, co se více či méně vymyká našemu kontrolovanému vědomí, našemu běžnému bdělému vidění světa kolem nás i v nás.

Úvod pořadu patřil drobným ochutnávkám, drobným písňovým bonbónkům s textovou náplní zlehounka napovídající, o čem všem se ten podvečer ve společnosti souborů Rosénka a Kohoutek bude snít. Hned v zápětí se začal odehrávat sen první, který patřil jídlu a roztančené kuchyni a který s lehkostí a nadhledem vytvořil obrázek nasycený rozličnými chutěmi i vůněmi. Pocit sytosti však záhy vystřídal hlad v podobě nikdy nekončícího hladu po penězích. V podání souboru Kohoutek se jednalo o lehce úsměvný sen o zahraničním zájezdu souboru, kde jak doufají, se jim podaří zapůsobit na obecenstvo a získat tak nějaký ten penízek na ošacení. Choreografie postavená především na „loudivých“ textech a tanci jako prostředku pro výdělek nepostrádala vtip ani hravost. Každá mince však má dvě strany. Co jeden jen těžce získá, druhý si bez okolků vezme, ukradne. Sen o krádeži, neboli „Čór na cinkplace“ je název choreografie souboru Rosénka, v níž se střídají pohybový i hudební projev, čerpající svůj námět ze života pražských kasařů, kapsářů a jejich společnic. Místy až taneční groteska věrohodně vykresluje absurdní situaci okradení zloděje zlodějem. Výrazově přesvědčivé provedení, zejména v hlavní postavě životem protřelé ženy, nabízí vesele neveselou příležitost nahlédnout do života na okraji společnosti.

Změnu nálady přinesla „Píseň o kafe“, která zde měla současně svou premiéru. Turecko-česko-kolumbijská kávová fúze souboru Kohoutek je do značné míry ódou na tento lahodný, kosmopolitní nápoj, jehož stálý palčivý nedostatek je k oboustranné spokojenosti vyřešen muži, kteří přivážejí kávu z různých koutů světa. Mísení orientálních tureckých hudebních i tanečních motivů s jihoamerickou živelností je jako z mírně bláznivého snu, do něhož vám z dálky zavoní čerstvě namletá káva. Od pozvání na kávu není až tak daleko k pozvání na taneční bál, kam nás přivedla Rosénka. Jejich choreografie „Na bále“ je jakousi vzdálenou, zdařile uchopenou vzpomínkou na tanečně společenskou událost moravské vesnice někdy před padesáti lety s typickým repertoárem tanců i situací. Vždyť každá taková taneční příležitost je současně hlubokou sondou nejen do života celé vesnice, ale i soukromí zúčastněných. Kolik jen toho člověk na sebe v tanci prozradí … A je ochoten prozradit mnohem víc! Motivaci pro taneční vyjádření „lehce pohoršlivých“ textů našel Kohoutek ve sbírce Jana Jeníka z Bratřic. Krátká videoprojekce zachycující členy souboru a jejich osobní výpovědi nás ještě před samotným začátkem závěrečné choreografie večera měla ujistit, že rozhodně nejsou nijak neslušní a že určitě není proč se v následujících minutách červenat. „Není sprostý ten, kdo zpívá sprosté písně“ je věta, která uvedla hudebně taneční kompozici nazvanou „Nesahej mi na kolínka“. Ta se řadí k takovým jevištním tvarům, které se pokoušejí používat taneční folklorní materiál v širokém výběru a představit jej v nových souvislostech. Také zde se ukázala především hravost, odvaha, chuť tancovat a přitom bavit sebe i ostatní.

Závěr pořadu opět patřil zpěvu, při němž se sešli členové obou souborů. Písně s lehce pohoršlivými náplněmi mírně pikantně tento podvečer uzavřely.

Pozdní hradecké odpoledne věnované scénickému folkloru letos přineslo především zajímavá srovnání rozličných přístupů ke scénickému zpracování lidového umění, ukázalo jak široké může být a je dnešní vnímání lidovosti a jejího jevištního vyjádření. Přestože byl pořad sestaven z repertoáru dvou rozdílných souborů, jako celek působil zásluhou zdařilého režijního uchopení kompaktně a nepostrádal přirozený spád.

Kateřina Černíčková