Klicperovo divadlo, Hradec Králové

Gaudeamus VŠE, Kohoutek Chrudim, Spolek Jabloneckých dam a pánů a Hudba u města Vídně, Veselá Partyja Boršice, Duo Vodpodlahy Praha 

Tenkrát – tak pět šest generací zpátky – služtičky při každém drhnutí schodů vyzpívaly svůj smutný osud, vyprávěly o svých láskách až za hrob i o zlobě vůči flundrám, které jim přebíraly jejich milé. Tenkrát se dělníci ve svých zpěvech drali o svá práva vědomi si toho, že se za to lehko mohou dostat do arestu. Kramářské písně zase naturalisticky líčí, jak to bylo s veleobávaným vrahem dívek Hugo Schenkem či s proslulou poběhlicí Anežkou Bémovou. Od zpěvavé galerky zvíme neuvěřitelné – že pražskej pepík si ještě nefik! Mnoho zajímavého zazní též v plotňácké nóbl řeči. Pevně, lví silou kupředu jdou sokolíci v dlouhých hustých řadách... V těch písních je všechno – člověk, život, smrt, láska, bída, všednodennost... mord sec hadry mordyjééé – periférije!

Představovaný, žánrově značně široký písňový repertoár přelomových let 19. a 20. století se dotýká periferie svým umístěním jak na okraj Prahy, tak také jiných velkých měst. Vůči městskému centru je periferie vždy vnímána jako něco méně významného, opomíjeného, druhořadého, zanedbávaného, jako něco, čemu spousta lidí nevěnuje pozornost. A tak nebývalé množství písní náležejících městskému folkloru i nadále zůstává v rukopisné podobě uloženo v archivech (těch písní jsou stovky, ba tisíce a zaplaťpánbůh za to, že byly vůbec zaznamenány, vždyť mnohé z nich to štěstí neměly!), aby zase někdy – ve správný čas a na správném místě – připomněly svoji existenci, byť v roli odstrkovaných, nepotřebných vyhnanců, ani za mák se nehodících po bok uctívaných lidových písní erbenovského či sušilovského střihu. Ale je tomu opravdu tak? Obrací se dnešního večera naše pozornost na skutečně nevýznamné, až jaksi zahanbující a po právu přehlížené útvary naší lidové kultury?

 

 

Kateřina Černíčková, Šárka Kratochvílová, autorky pořadu